Kde býci s ofinou dávají dobrou noc


Nezakládají „golfové“ trávníčky tam, kde by nikdy sami nevyrostly. Jsou hrdí na zvonky, kopretiny a hlavně spokojená hospodářská zvířata, která je obklopují.

kravaS několika kamarády se tehdy rozhodli, že se budou na maturitu připravovat společně.
Vyrazili na vandr na Šumavu, kde se parta studentů setkala s dívkou shánějící brigádníky na sušení sena a podobné práce související s chovem koní. Slovo dalo slovo a Marie (ještě s kamarádkou) se hned po maturitě vypravila vypomáhat na farmu na Janově hoře. Na brigádu do Krkonoš šla s jasnou představou: „Mám koně ráda, chci pracovat, ale nechci na nich jezdit.“ Jenže – hned druhý den brigády už seděla v sedle. V pohádkách by stálo, že Marie na Janově hoře sedí v koňském sedle dodnes.
Společně s manželem Ivanem (53) vychovávali dvě děti (Bětku a Vítka), vedou rozlehlou ekofarmu a provozují rekreační horskou chalupu. Jejich hospodářství se nedávno zařadilo mezi modelové farmy mezinárodního projektu Ekozemědělci přírodě. Tahle životní „pohádka“ jedné městské holky a kluka je už trochu složitější.

Ekoráj to napohled

Stoupáme úzkou silničkou nad údolí řeky Jizerky. V místech, kde končí lesy, se před námi rozprostírají lány pastvin a rozkvetlých luk, jež se v úhledných paprscích svažují zpět do údolí. Která z roubenek rozesetých podél trasy je ekofarmou rodiny Karbusických? První stavení patří chalupářům, druhé vypadá na penzion. Podle hroznů rozkvetlých muškátů v oknech, snažících se konkurovat oranžovým květům divokých lilií opodál, tipujeme, že se majitelé stavení nejspíš zhlédli v koloritu rakouských Alp. V dohledu je třetí chalupa. Že by náš cíl? Opět špatně, tedy pokud ekozemědělci nezačali v „Krakonošově zahrádce“ budovat „golfové“ trávníčky.
Směr našeho cíle napoví dřevěná směrovka. Po pár metrech už je za ohradníkem vidět několik zrzavých hlav. Kobylky si tady bezstarostně zevlují pastvinou. Na blízkém dětském hřišti, vyšperkovaném dřevěnými sochami a prolézačkami od sochařů z brněnského VUT, poskakuje několik koz. Tady už nás štěkotem vítá chundelatý psík, místní strážná fenka Máša, v doprovodu své paničky Marie Karbusické. Pana Karbusického v tento den uvidíme jen letmo – sympatický vousáč musí rychle vyřešit opravu porouchaného traktoru. Na stroji momentálně závisí další chod rodinné farmy.

K prohlídce živnosti Karbusických se tedy vydáváme jen v doprovodu sličné farmářky. Vypráví nám, že na Janově hoře se začalo hospodařit už koncem 70. let. Psal se rok 1979 a na jednom z kopců chátrala stará roubenka s přilehlým teletníkem, vlastnictví Státního statku ve Vysokém nad Jizerou. V knize Kůň pro Krakonoše, mapující navrácený život na Janovu horu, stojí: „Byla tu na horách jedna chalupa, vítr s ní cloumal a lidé do ní kolik let dveře neotvírali. A k té chalupě se jednou dostal mladý inženýr Petr Kotlaba (a Ivan Karbusický, pozn. red.) a zavolal: »Tady to bude fajn!« Když totiž vešel dovnitř, otočil vypínačem, a ona se dokonce rozsvítila žárovka. Z kohoutku v kuchyni tekla voda. A také tu byly volné stáje, o které tomu inženýrovi hlavně šlo.“ Parta mladých lidí z Českého svazu ochránců přírody tu hledala nový domov pro záchranný chov huculského koně, jemuž hrozilo úplné vymizení. Jen pro představu: v 70. letech žilo na celém světě jen necelých tři sta čistokrevných jedinců. Díky dobrovolníkům se jich dnes na celém světě chová zhruba 1500 (pro srovnání – je to přibližně polovina počtu koní Převalského).

Dřinu ve stájích střídala pohoda v sedle

Nadšenců, usilujících o záchranu tohoto plemena, přibývalo. Řada z nich dojížděla do Krkonoš pracovat až z Prahy. Dřinu ve stájích střídala pohoda v sedle, hlavní kouzlo v jejich životě.
Kompletní rekonstrukce farmy trvala dlouhých osm let. V 80. letech bylo hospodářství na Janově hoře jedním ze dvou míst v tehdejším Československu, kde probíhala intenzivní záchrana genofondu huculských koní. V roce 1987 byl místní chov uznán jako rozmnožovací. Po privatizaci v roce 1998 získal brigádnicky budovanou usedlost původní iniciátor projektu Ivan Karbusický. Důvodem zřízení chovu na Janově hoře nebyla „jen“ záchrana existence hucula, ale také vypásání těžko přístupných pastvin a obnova přirozených květnatých luk Krkonoš. Stádo Karbusických dnes čítá na osmdesát hlav.

Ke koním před třemi lety přibrali Karbusičtí další aktivitu. Mezi prvními u nás to na svazích Krkonoš zkusili s „chlupatým“ skotem. Kravky skotského náhorního skotu si poklidně přežvykují ve stínu stromů. Vzrůstem jsou nižší než ty, které jsou u nás běžně k vidění. Svým roztomilým vzhledem přímo vybízejí k pomazlení. Tady je ale dobré doplnit, že na nějaké drbání si tohle plemeno nepotrpí. Na pohled sice vypadá flegmaticky, zvláště kusy s dlouhými ofinami, u nichž má člověk pocit, že přes chlupy nemohou nic vidět.
Každého vetřelce na pastvě však pěkně proženou.
Hlavním důvodem, proč si Karbusičtí skotské „highlandky“ pořídili, byla alespoň nějaká produkce. Do té doby totiž byli poněkud divnou farmou. Ač ekozemědělci, nic nevyráběli. Dnes tedy produkují maso. Sice to bude znít trochu drsně, ale během návštěvy takové ekofarmy vám nikdo nebrání se podívat, čím se váš budoucí biftek živí. Jestli třeba nestojí po dobu svého krátkého života někde ve stáji a jediný kontakt s přírodou nezažívá až během transportu na jatka.

Ekosmrt je rychlá

Plánují si, že každý měsíc odvezou na blízká jatka jeden kus. Jako ekozemědělci využívají takzvanou časově oddělenou porážku. To znamená, že zvíře jde k omráčení první a nečeká, někdy i dlouhé hodiny, s ostatními zvířaty ve frontě na smrt. Přesto měli chovatelé z prvního odvozu svého zvířete na jatka rozpačité pocity. „Když jsme tam vezli prvního býčka, měli jsme z toho hrozný strach. Naložili jsme ho na vozík a on se jen tak rozhlížel po kraji jakoby nic. Proběhlo to celkem klidně,“ vzpomíná paní Marie. Vlastní produkce k zásobení masa kuchyně horské chalupy nestačí, a tak ho ještě doplňují od ekokolegů z České Lípy.
Ekologické zemědělství ale není jen o kvalitním voňavém kusu masa na talíři. Připisuje se mu též významný sociální přínos. S podobnými farmami bývá spojena řada – můžeme říci společenských – akcí, jako jsou letní tábory, dále možnost dobrovolné pomoci farmářům i účast na nejrůznějších tradicích. Na Janovu horu například každoročně jezdí lidé oslavovat křtiny nových hříbat.
Na prvním místě u Karbusických a jejich známých však i nadále zůstávají huculové.
Jejich hlavní úkol na farmě tady už zazněl. Úplně jednoduše řečeno – koně tu fungují jako živé sekačky trávy (odborněji – jde o takzvané dobytčí jednotky, které musí pokrýt určený počet hektarů pastvin). Nutno dodat, že k zákonem předepsanému obhospodařování těch tří stovek hektarů luk a pastvin Karbusickým osmdesát kopytníků zdaleka nestačí. Což platí i v případě, že by jich měli dvojnásobek.

Zákon ekofarmářů káže

Řečeno teoreticky, je to jednoduché: Na pastvinách se musí pást, na loukách nemají hospodářská zvířata co dělat. „Ale ví se, že takový kůň může během pastvy trochu narušit drny a podpořit tak růst většího množství květeny,“ podotýká k zvláštním zákonům farmářka. Zatím na hospodářství nic měnit nesmějí. Jestli se tak děje, ověřují speciální kontroly, a běda farmáři, na jehož louce najdou dobytčí bobek. Někdo by to možná vzdal. Karbusičtí nepopírají, že už je zákony mnohdy k podobné myšlence dohnaly. „Dcera Bětka má k naší práci hodně blízko. Když už jsme jednou byli v takovém návalu práce a chtěli končit, ona říkala: »To snad nemyslíte vážně, když už jste to dotáhli takhle daleko…« A vlastně nemyslíme. Když už něco takového rozjedete, tak už asi nelze vyskočit,“ uzavírá Marie Karbusická a zahledí se do kraje. Na mýtině, kam jsme společně došli, se opět rozléhá jen křoupání trávy a občasné zařehtání některého z koní. Kolikrát úmornou práci farmářům plně kompenzuje právě takový pohled – na horská panoramata, stáda spokojených a zdravých zvířat a samozřejmě na vlastní děti, které si už na farmu také našly svou cestu. Dcera Bětka sama vede vyjížďky na koních.

Vítejte mezi „hrncaři“ Svazem ekologických zemědělců byla letos Farmě HUCUL udělena cena ekologického zemědělce roku. Onou trofejí je putovní keramický hrnec plný zlaťáků v podobě desetikorunových mincí. Na vrcholu poklice se na vítěze usmívá černý býček. Tzv. Bartákův hrnec je pojmenovaný podle Richarda Bartáka, nestora českého ekologického zemědělství, a k oceněným farmářům začal putovat v roce 1992.

Co potřebuje louka?

Louky, které se nekosí, chřadnou. Dnes vzácné druhy rostlin se dají vytlačit těmi výbojnějšími. Na zanedbaných lukách tak postupně převládají například žlutavé třezalky. Na lukách, které naopak v minulosti byly lidmi opečovávány více, než bylo třeba (příliš často sekány, odvodňovány a hnojeny), najdete sotva dvacet druhů rostlin. Na těch sečených jich bývá dvakrát tolik. •Na lukách na Janově hoře kvete řada chráněných rostlin. Proto Karbusičtí musí se sečením čekat na odkvět některých druhů. Území, kde hnízdí například vzácné ptactvo (třeba chřástal), se nesmí sekat vůbec. Život ve stylu EKO Přirozenost Ekologické zemědělství se snaží vyprodukovat potraviny co nejpřirozenější cestou, také jejich zpracování musí být co nejšetrnější a směřovat k zachování co možná největší biologické a nutriční hodnoty. Volný prostor Zvířata na ekofarmách jsou chována přirozeně. Tedy i prasata mají výběhy, mohou rýt v zemi, ven do výběhu si mohou zajít, kdykoliv se jim zachce. Kuřata a slepice nesedí v klecích, jak tomu bývá ve velkochovech, ale mohou se také volně pohybovat. Náhrady za chemii Na ochranu rostlin se nesmějí používat průmyslová hnojiva ani chemické prostředky. Používat se nesmějí ani geneticky modifikované plodiny, osiva atd. K biologické ochraně rostlin se využívají například slunéčka sedmitečná, bakterie či houby. Proč je to drahé Ekozemědělci mají většinou nižší výnosy, výrazně větší podíl ruční práce a vyšší náklady spojené s certifikací bio. Jak je to s hormony V ekologickém zemědělství nelze nic nepřirozeně urychlovat, takže rostliny a zvířata rostou déle, což se opět projeví ve vyšší ceně finálního produktu. Produkt ekozemědělství Ekomaso, ekovejce a podobně, tedy biopotraviny. Jsou vyrobeny z rostlin, živočichů a jejich produktů, pěstovaných, chovaných a zpracovaných podle platných zákonů. Biopotravina musí samozřejmě splňovat i všechny požadavky na bezpečnost a zdravotní nezávadnost. Více k tématu na: http://www.biopotraviny.info/ ekoagroturistika.html, www.pro-bio.cz, www.foodnet.cz či www.biospotrebitel.cz.

Autor: Zuzana Boušková – Schneidewind

Napsáno pro časopis Vlasta (6.8.2008)

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *