Strasti a slasti odvážné pekařky z Lukové


Vše začalo v malé obci u Lanškrouna takřka před padesáti lety. K troubě měla Danuška Štefanová totiž blízko už odmala. „Za mého dětství se děti vše kolem vaření učily doma a bylo jedno, jestli se jim to líbí, nebo ne,“ vzpomíná, jak už ve čtrnácti letech připravovala oběd pro celou rodinu. „Rodiče pracovali celý den na poli a já jsem během hry s kamarádkami musela uvařit. To víte, někdy byl oběd trochu přichycený.“

IMG_0876Ani po letech neustálého vyvařování, později vlastním dvěma dětem a manželovi, paní Štefanová na kuchyni nezanevřela. Naopak, její chuť do pečení stále rostla. „Ve svých dvaadvaceti letech jsem už pekla komplet všechny sladkosti na svatbu kamarádky. Později jsme s kamarádkami pekly na MDŽ. Mě to prostě bavilo,“ pokračuje tato energická žena se sportovním sestřihem i přístupem k životu o vyprodukovaných kilogramech dobrot. S každou další větou o nějakém tom novém kousku, který sklidil úspěch u pohoštěných, se ještě více rozzáří. Všechny ty kulinářské skvosty přitom dlouhá léta „plácala“ doma v malé kuchyni.

„Mamka pekla výborné moučníky a dorty vždycky. Na její meruňkové buchty jsem se jako dítě pokaždé těšil a nemohl jsem se dočkat, až plech trochu vystydne a já budu moci jednu uloupnout,“ vzpomíná s chutí na dětská léta dnes jednatřicetiletý syn paní Danušky Zdeněk.

Za vším hledej ženu

Přišla léta devadesátá a s nimi podnikatelský boom. V té době dostala svůj nápad i Danuška Štefanová. Jednoho dne hrdě předstoupila před nic netušící rodinu s myšlenkou: „Co si otevřít vlastní pekárnu?“ Následoval úlek. Ona už ale byla rozhodnutá, že si svůj dávný sen o pečení prostě splní. Odešla tedy ze stávajícího zaměstnání – vedla učňovské středisko v oboru potravin – a začala znovu. „Co vám budu vyprávět… V naší rodině vládne matriarchát,“ vstoupí do hovoru pan Štefan. Svou připomínku uvádí s nadsázkou. Aby jeho žena mohla z ničeho vybudovat živnost, opustil po pětatřiceti letech České dráhy, kde pracoval jako zabezpečovací technik. pecivo

Místo na zřízení provozu Štefanovi měli. Tedy ne tak docela. Po roce 1989 rodina restituovala statek, který byl jako mnoho jiných zemědělských objektů v zemi v dezolátním stavu. Jednu stodolu zbourali a na jejím místě postavili novou pekařskou provozovnu. Firma měla na startu jen čtyři zaměstnance, takže manželé Štefanovi museli v provozu rovněž přiložit ruku k dílu. „Najednou jsem se učil pracovat s těstem. Nejhorší byl chleba. Moje první kousky připomínaly spíš vzducholodě než bochníky. Na koncích byly uškrcené a uprostřed nafouklé,“ přibližuje pan Štefan svůj vstup do světa mouky. „Kdybychom na začátku naší pekárny neměli našeho Zdendu, tak ani nemáme Vánoce,“ oceňují dnes oba rodiče svého syna a vysvětlují, že zatímco oni mnohdy v pekárně i spali, jejich syn doma napekl komplet vánoční cukroví. Rodičům pak při pečení vypomáhal celá studia na gymnáziu. Nelituje toho. Po vysoké škole ekonomické začal sám rodinnou pekárnu vést.

Kvalita zvítězila i nad super hyper

Na tuzemském trhu v době vzniku pekařství Štefanových samozřejmě fungovalo (a stále funguje) několik zaběhlých konkurenčních firem. „Bylo docela těžké najít klientelu, ale díky kvalitě se nám to podařilo. Dařilo se nám celkem zdárně až do doby, než přišel rozkvět supermarketů a naši lidé začali nakupovat v novém stylu,“ posteskne si Danuška Štefanová nad obdobím 1998 až 2000, kdy mnoho českých soukromých obchodů zkrachovalo. Byl čas hledat nové odběratele. Pro malou firmu bylo prakticky nemyslitelné uzavřít smlouvu s nadnárodním řetězcem.
„V žádném případě jsme nikdy nepřistoupili k ochuzení našich produktů kvůli ceně nebo nátlaku našich odběratelů. Ale říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. To dobré se i v takovém případě našlo. Měli jsme skvělé chutné produkty a byli jsme ochotni udělat všechno pro to, abychom firmu udrželi při životě. Rozhodli jsme se dodávat zboží i mimo náš region,“ představuje další podnikatelský tah. Postupně se svým pečivem dobyli Štefanovi Pardubice, Olomouc, Hradec Králové a posléze i Brno a Prahu.

Babiččino tajemství funguje

Paní Danuška vybírala sortiment podle staré kuchařky po babičce. „Tuhle jsem se zrovna do té kuchařky zase dívala a musela jsem se smát. Babička si ji psala jako deníček. Mezi nejrůznějšími recepty měla i výstřižky z novin a různé poznámky k dennímu dění,“ prohodí jen na okraj k obsáhlé knize. Ač je paní Danuška vstřícná a přátelská, více o dávných rodinných receptech neprozradí. Snad jen tolik, že se snaží nepoužívat syntetické náhražky a esence. To se ostatně ukazuje záhy v provozu. U dlouhého stolu tu stojí tři ženy a ručně vážou svatební koláčky. V dílně to pěkně voní a vládne zde dobrá nálada. Najednou vidím, jak jedna z pekařek sahá po láhvi s rumem. „To je jen na koláčky, nelekejte se. Vždyť jsme vám říkali, že nepoužíváme žádné náhražky,“ objasňují hned přítomnost pravého alkoholu v dílně Štefanovi. „Určitě v naší historii nastaly okamžiky, kdy jsme mohli vyrábět více, zato méně kvalitně, ale to prostě nešlo! Nemohla bych to udělat své babičce ani zákazníkům,“ pronese paní Danuška, spontánně se chopí mašlovačky a začne svým lidem pomáhat.

Maminka paní Štefanové by z dcery měla nejspíš radost. Asi takovou, jakou má dnes tahle maminka ze svých dětí. Ve vysněném oboru zakotvilo alespoň jedno – syn Zdeněk, dcera Dana žije ve Vídni, kde přednáší na univerzitě novověké dějiny.

Ve vedlejší místnosti další dvě zaměstnankyně připravují koňakové špičky, v kraji známější jako koňakové bombičky. Ve velkém hrnci rozpouštějí čokoládu, při tom vykrajují z piškotového těsta spodky špiček. V celém provozu také narazíte na dva zručné pekaře. „Tady ale není na žádné harašení čas,“ dodá s úsměvem k ženské převaze jeden z nich a „parkuje“ další plechy s vyskládanými koláčky do velkokapacitní trouby.
Dnes to u Štefanů vypadá idylicky, úspěch této pekařské rodiny je však ve skutečnosti vykoupen tvrdou dřinou. Za šestnáct let provozu ani jednou nebyli na dovolené. „Byla jsem akorát dvakrát v lázních v Bohdanči,“ říká paní Danuška. Když měla jet před šesti lety potřetí, zjistili jí lékaři z běžných odběrů krve výrazný úbytek červených krvinek. Následoval boj s nečekaným a vážným onkologickým onemocněním. Ani tentokrát se ale paní Danuška nevzdala.

-zus-

One Comment

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *