Velikonoce. Nejen křesťanské svátky

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, ale svým způsobem jsou vnímány obecně jako příchod jara.

První nicejský koncil v roce 325 určil datum Velikonoc na neděli následující po prvním jarním úplňku. Ty letošní vycházejí na předposlední dubnovou neděli.

O velikonoční noci ze soboty na neděli se zapalují velikonoční ohně. Oheň a světlo patří k nejstarším přírodním symbolům, které naznačovaly přítomnost vyšší moci. Pro člověka je oheň nezbytnou součástí života – dává teplo a světlo, přináší potěšení i radost.
Dalším z velikonočních symbolů je vajíčko, symbol nového života, neboť samo zárodek života obsahuje.

V mnoha kulturách je vejce symbolem plodnosti, života a vzkříšení. Vždyť i nejznámější velikonoční koleda zní: „Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.“

Tradice v českých městech a na venkově neumírají!

Jeden z našich největších svátků se blíží. Už za pár dní končí předvelikonoční půst, doba střídmosti a pokání bez světských radovánek a začínají velikonoce. Masopust se i letos slavil v mnoha místech naší republiky, nyní se lidé chystají na velikonoce.

V dnešní, jak se často říká uspěchané době, je takový jev určitě povzbudivý. Lidé nezapomínají na masopustní zvyky jako je stínání kohouta nebo babský mlýn, při němž za všeobecného veselí „přemílali“ staré báby na hezká děvčata.

Hospodyně měly při tanci vyskakovat co nejvýše: to aby len narostl tak vysoko. Když se symbolicky pochovala basa a ponocný odtroubil půlnoc, nastala Popeleční středa a s ní i předvelikonoční půst, který se alespoň podle našich zpráv z terénu snaží dodržovat stále více mladých lidí.

Nejdřív se pořádně vykrmit!

Masopust je starodávný třídenní svátek. Slavil se ve dnech předcházející Popeleční středě, ve které začínal čtyřiceti denní půst, končící o velikonocích. Je to svátek předkřesťanský, křesťany znovu přijat a zformován podle jejich potřeb. Až do 6. století a byl Masopust pohyblivým svátkem. Přípravou na masopust býval již čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný tučný čtvrtek.

V mnoha usedlostech mu tak předcházela zabijačka a k obědu se tradičně servírovala vepřová pečeně s knedlíkem a se zelím spolu se džbánem dobrého piva. Panovalo přesvědčení, že se na tučný čtvrtek má člověk pořádně nacpat, aby byl celý rok při síle.

Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli. Po bohatém obědě se chystalo k muzice. Někdy se tancovalo i přímo na návsi, pivo teklo proudem a muzika hrála až do rána. Také o masopustním pondělí se pokračovalo v zábavě a tanci, ale vyvrcholením masopustu bylo úterý. Toho dne procházely venkovem průvody maškar, ve staročeských městech se hrála masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly obvykle závazná pravidla a záleželo na vtipu a pohotovosti maškarád, jaké taškařice budou provádět.

Při návštěvách domů se zpívalo, tancovalo, vinčovalo a žertovalo na úkor hospodáře a hospodyně. Masky byly všude pohoštěny, především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly veselí a rozpustilost. Maškary také dostávaly výslužku. Za tu chasa pila večer v hospodě.

Masky jsou odnepaměti tradiční i rozmanité, podle vtipu jejich tvůrců. Průvodu dodnes velí většinou maska Masopusta. Jeho kostým je zhotoven ze spousty barevných ústřižků látek. Na hlavě mívá červenou čepici či klobouk. Role nešťastníka Masopusta však nezřídka končívá špatně například oběšením nebo utopením.

Pravidelně se v zástupu vyskytuje medvěd. Ten patří k nejstarším maskám. Masce medvěda se přisuzovaly magické vlastnosti jakou je plodnost přenesena na ženy i celé hospodářství. Při každé zastávce si s ním proto hospodyně a děvčata musela zatancovat. Medvěda na provaze vodila maska medvědáře, nebo žida. Medvěd se neustále medvědáři vytrhával a strašil například malé děti. Žid zase vyjadřoval nespokojenost s dárky, které mu připadaly malé. Žid také patřil k převlekům, způsobující chaos a jeho chování nebylo zrovna laskavé.

V dávných dobách dával každému na potkání šňupnout a požadoval za to peníze, odmítnutí se trestalo ránou pytlem. Často s Židem chodí Bába, která většinou nese v nůši na zádech vycpanou loutku dítěte.

Ve druhé variantě vyčnívá z nůše člověk a představuje dítě, zatímco vycpaná je naopak postava báby. Jinou tradiční maskou byla kobyla, ras, kat a řemeslníci. Kobylu ztvárňovali buď dva lidé – jeden dělal hlavu a přední nohy, druhý dělal hřbet, zadek a zadní nohy.

Někdy byla kobyla dvounohá, to když ji dělal jeden člověk. Kobyla tropí neplechy a slaměnou, nebo dřevěnou hlavou naráží do přihlížejících, nebo se dožaduje ovsa. Ras mívá bílý oblek s červenými knoflíky a doplňky, někdy škrabošku a doktorský fonendoskop. Kat v reji zastává podobnou úlohu jako ras, právě tak jako soudce, případně kněz, který vyřkne ortel nad nebožákem Masopustem.

Do toho všeho se někdy připletla smrtka s kosou, strašidelná maska oblečená do bílého hábitu. Po průvodu se slaví v místní hospodě, mělo by pouze do půlnoci. Lidé dříve věřili, že pokud budou tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel. A začal dlouhý půst…

Zajíček naděloval i dětem na Šumavě!

Dávno zapomenutým zvykem, křesťanským zvykem, je obdarování nejmenších dětí při obcházce polí. Ten dodržovaly rodiny na Šumavě. Sotva se děti naučily trochu chodit, vodili je při kladení křížků a zapíchávání proutků do polí rodiče. Tatínek upoutal jejich pozornost a maminka položila nepozorovaně ke křížku v poli perníček, jablko nebo jinou sladkost. Dárek se potom svedl na nějaké zvířátko, třeba zajíčka březňáčka. Tak se do velikonoční symboliky vedle dalších mláďat dostal i dnes téměř neodmyslitelný zajíček. Zároveň byly děti odmala vedeny k úctě k polím, přírodě a jejich přirozeným obyvatelům.